Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čas od času není od věci na chvíli opustit alba zavedených skupin či osvědčených zpěváků a vyzkoušet něco jiného. Ať už změnit žánr nebo dát příležitost novým interpretům. A tak jsem to udělal i já, když jsem si pustil muziku mladých amerických punkrockerů HALESTORM.
Hned na úvod je třeba říci, že s jejich tvorbou se posluchačsky příliš nenadřete. Vlastně vůbec. Taková hudební jednohubka, ale ne jedna, nýbrž více jak deset (záleží na verzi alba). Ono se řekne jednohubky, ale i z těch se dá dobře a vydatně pojíst, jsou-li chutné a je-li jich hodně. Zapomeňte tedy na kulinářské orgie v podobě progresivních postupů či sáhodlouhých kompozic. Tady je to jen o zábavě, momentálním stavu mysli a o náladě. Většina písní sotva přesáhne tři minuty, což je v daném žánru jedině ku prospěchu věci.
První dojem, který mi vytanul na mysli při poslechu prvních písniček, byl, že každá z nich by se hodila jako hudební podkres do filmu pro náctileté (např. „Prci prci prcičky“) anebo pro kalhotkové upírské ságy. Tento dojem nebyl příliš vedle mířeným úderem do osikového kůlu, zůstaneme-li na chvíli u upírské tématiky, neboť když si dáte tu námahu a projdete si YouTube, zaručeně narazíte i na takové spojení.
No, aťsi! Při druhém poslechu jsem ale zjistil, že navzdory podobným asociacím se mi to líbí čím dál tím víc. Kraťoučké a nekomplikované songy, jejichž textová náplň zcela odráží pubertální zájmy nejen amerických náctiletých. Stačí se podívat na názvy písniček.
Přes avizovanou jednoduchost a nekomplikovanost (někdo by mohl říci, že i plytkost) z písní přímo číší energie a nasazení. A co je toho příčinou? Tou je především frontwoman se zvláštním křestním jménem (ne, nejedná se o překlep) Lzzy Hale, která se věnuje nejen mikrofonu, ale je obtěžkána i kytarou. Zpěvačka, která mi vizáží poněkud připomíná pop-rock-metalový klon Ewy Farne.
Existuje úsloví „ten má sílu, že by mohl skály lámat“. Při pohledu na postavu Lzzy Hale to sice nelze konstatovat, přesto by mohla nastoupit na práce do lomu, protože disponuje hlasovým ekvivalentem ekrazitu. Umí zazpívat, zanadávat, zařvat i procítěně pohladit. A hlavně uvěřitelně. V projevu HALESTORM nenajdete gotickou zasmušilost EVANESCENCE, přesto není Lzzy Hale pěvecky příliš vzdálena od Amy Lee.
Musím říci, že po řadě dalších poslechů se mi tato druhdy téměř rodinná kapela (tatík Lzzy a Arejaye zde však již od roku 2003 na basu nehraje) na posuzované nahrávce líbí víc a víc, i když některé položky (např. „American Boys“) toto album zbytečně natahují. Navzdory tomu o HALESTORM určitě ještě uslyšíme.
Album jako stvořené pro letní party pro širší posluchačskou (tedy nejen metalovou) veřejnost, při jehož poslechu lze ztropit nejednu ztřeštěnost. Nenechte se ovšem mýlit. Lze jej poslouchat bez bolesti hlavy, uší, zubů či jiné i za střízliva.
1. Love Bites (So Do I)
2. Mz. Hyde
3. I Miss The Misery
4. Freak Like Me
5. Beautiful With You
6. In Your Room
7. Break In
8. Rock Show
9. Daughters Of Darkness
10. You Call Me A Bitch Like It´s A Bad Thing
11. American Boys
12. Here´s To Us
13. Don´t Know How To Stop (bonus)
14. Private Parts (bonus)
15. Hate It When You See Me Cry (bonus)
Diskografie
The Strange Case Of ... (2012) Halestorm (2009)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2012 Vydavatel: Atlantic Records Stopáž: 40:56 (52:
Produkce: Howard Benson Studio: Bay 7 Recording Studios, Valley Village, Kalifornie (USA)
Aj keď Lzzy Hale rozhodne nie je prvoplánová krásavica, jej prejav je vo všetkých polohách neskutočne sexi. Sprevádza ju natlakovaný a hard rockom načuchnutý rock'n'roll s vkusnými metalovými prímesami, ktorý najlepšie reprezentuje nablýskaný úvodný trojzáprah.
Škoda však toho zbytku, ktorý "The Strange Case Of …" ponúka. Alebo skôr neponúka.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.
V pořádku. NOCTURNAL DEPRESSION jsou zpět s pravidelnou dávkou jednoduššího post/atmo DSBM. Z podhůří francouzských Alp rezonují zkroušené melodie, odevzdané krákorání i odkazy na WOODS OF DESOLATION. Není to žádná věda, potěšit však dokáže i tentokrát.
Bubenícke porno v prešpekulovanom videoklipe a zvuková prietrž zo štúdií Sono z prvého singlu z rovnomenného novembrového albumu. Bude to progresívny thrash/crust/roll a bude to riadna divočina.
Početná finská kapela se po poněkud nevýrazném debutu rozehřála a stylově více rozkročila. Převážně doomově zadumaná, okořeněná o krásný zvuk violoncella je poslechově atraktivní záležitost, místy možná nedotažená, ale potenciál do budoucna tam je.